Naše odjezdy
Již dříve jsem napsal, že sám od sebe bych si nikdy žádnou venkovskou nemovitost nepořídil, resp. nepověsil si na krk. V mládí, při různých cestách po naší vlasti, si moje žena s nadšením „vybírala“ nějaký hezký malý domeček se zahrádkou. Já jsem vždy takticky mlčel nebo se alespoň k tomu nadšení nepřidával. Tušil jsem totiž, a správně, že nechci být připoután k jednomu místu, a zejména jsem si uvědomoval všechny možné povinnosti, které se na člověka navalí, pokud podlehne.
Avšak osud tomu chtěl jinak. Moji předkové mně odkázali venkovské hospodářské stavení střední velikosti na okraji královského města Vysoké Mýto. Ta „střední velikost“ je na místě, neboť kromě vlastního obytného domu zahrnuje i rozlehlé hospodářské budovy.
A tak, když jsem začátkem devadesátek dar přijal, zavalily nás činnosti, které občas přecházejí v galeje. Mám na mysli nekonečné odstraňování trávy, plevele, spadaného listí a prořezávání stromů, které jakoby naschvál rychle a urputně o to více dorůstají. Na stavební práce si naštěstí najímáme profesionály, v tomto ohledu je to „jen“ otázka peněz. Hlavním úkolem je „naše venkovské statky“ pravidelně navštěvovat a provádět výše uvedené aktivity.
Nechci, aby to vyznělo nějak pesimisticky. Mám to tam velmi rád! Jezdím do tohoto místa doslova celý život. Je to přece rodný dům mého otce, zakoupený jeho tátou – mým dědečkem – v roce 1907. A jelikož tátovi sourozenci nevyprodukovali žádného potomka, dostal jsem tu nemovitost na starost já. Moje žena si to tam také oblíbila a v hlavní sezóně tam trávívá co nejvíce času. Já za ní pravidelně zajíždím, většinou na tři až čtyři dny. A to mně tak akorát stačí… V loňském roce jsem takových cest vykonal čtyřiadvacet. Tato selanka však končí ve chvíli, kdy se do Prahy vracíme společně. To je pak nezbytné vše uvést do stavu jakési zakonzervovanosti. To znamená uklidit, vymést kamna, zalít rostliny vně i uvnitř, zavřít vodu (v zimě i vypustit ze systému), odpojit Wi-fi, zkontrolovat spotřebiče, zapnout plašič myší a - konečně - vše pečlivě pozamykat. Možná vám to připadá jako maličkost. Není! Je to činnost na několik hodin. Vždy mám určitou představu, v kolik bychom tak měli odjet. Pozvolna, jak čas běží, si v duchu přidávám další hodiny. Například - bylo by dobré a žádoucí odjet v šest. Je ale jasné, že to nestihnem. Tak tedy alespoň do sedmi. Nebo do půl osmé. Ale do půl deváté to snad už vyjde…! Nemám totiž rád pozdní návraty. Chtěl bych si po příjezdu alespoň na chvíli vychutnat pocit „být zase doma“. Mé přání a realita bývají většinou v rozporu.
Chytrolín by mi poradil, abychom tedy začali s balením dříve. V tom však právě spočívá ten kardinální problém. Moje žena totiž dokáže odjezdový čas dokonale vyplnit svými činnostmi a nápady, ať už máme před sebou dvě hodiny nebo třeba pět. Já pracuji podle obvyklého scénáře a směřuji k rozumnému času odjezdu. Tehdy mě ale žena překvapí naléhavým a bezodkladným úkolem, bez jehož splnění prostě nelze odjet! Největší stresy probíhají v sezoně. Třeba se musí ještě něco sklidit, „aby to do Prahy dojelo čerstvé“. Jindy se naopak na poslední chvíli vysazují byliny, ale také se současně odstraňuje všudepřítomný plevel „musí to tu přece být hezké, až přijedeme příště.“ Jednou už jsem měl ruce na klice a z hrůzou si všimnu, jak má žena odbíhá s kýblem v ruce na zahradu, protože „v Praze nutně potřebujeme mít zásoby kompostu“. V zimě bývají mé vyhlídky na časný odjezd přece jen nadějnější. Ale i tehdy je na poslední chvíli co dohánět. Třeba cestou k autu honem cosi donatřít, „aby to do příště zaschlo“. Naposledy přišla s požadavkem, že ještě musíme „natočit to video“. Ano, říkala mi o tom už dříve, ale já se ve své bláhovosti domníval, že na to zapomněla. Chyba, nezapomněla! A tak jsme na zahradě pod smrkem inscenovali veselou scénku, kde ona byla scénáristou, režisérem i kameramanem v jedné osobě. Já pak nedobrovolným hercem. S výsledkem byla spokojena již po pátém pokusu. Měla z toho docela nervy, že se vzepřu, ale já ji mám tak rád, že bych to zvládl desetkrát nebo i vícekrát.
Pak jsme konečně mohli v klidu odjet. K odjezdovému rekordu jsme se ani nepřiblížili – ten jsme kdysi stanovili na 22.40 hodin.
Leden 2026
Nechci, aby to vyznělo nějak pesimisticky. Mám to tam velmi rád! Jezdím do tohoto místa doslova celý život. Je to přece rodný dům mého otce, zakoupený jeho tátou – mým dědečkem – v roce 1907. A jelikož tátovi sourozenci nevyprodukovali žádného potomka, dostal jsem tu nemovitost na starost já. Moje žena si to tam také oblíbila a v hlavní sezóně tam trávívá co nejvíce času. Já za ní pravidelně zajíždím, většinou na tři až čtyři dny. A to mně tak akorát stačí… V loňském roce jsem takových cest vykonal čtyřiadvacet. Tato selanka však končí ve chvíli, kdy se do Prahy vracíme společně. To je pak nezbytné vše uvést do stavu jakési zakonzervovanosti. To znamená uklidit, vymést kamna, zalít rostliny vně i uvnitř, zavřít vodu (v zimě i vypustit ze systému), odpojit Wi-fi, zkontrolovat spotřebiče, zapnout plašič myší a - konečně - vše pečlivě pozamykat. Možná vám to připadá jako maličkost. Není! Je to činnost na několik hodin. Vždy mám určitou představu, v kolik bychom tak měli odjet. Pozvolna, jak čas běží, si v duchu přidávám další hodiny. Například - bylo by dobré a žádoucí odjet v šest. Je ale jasné, že to nestihnem. Tak tedy alespoň do sedmi. Nebo do půl osmé. Ale do půl deváté to snad už vyjde…! Nemám totiž rád pozdní návraty. Chtěl bych si po příjezdu alespoň na chvíli vychutnat pocit „být zase doma“. Mé přání a realita bývají většinou v rozporu.
Chytrolín by mi poradil, abychom tedy začali s balením dříve. V tom však právě spočívá ten kardinální problém. Moje žena totiž dokáže odjezdový čas dokonale vyplnit svými činnostmi a nápady, ať už máme před sebou dvě hodiny nebo třeba pět. Já pracuji podle obvyklého scénáře a směřuji k rozumnému času odjezdu. Tehdy mě ale žena překvapí naléhavým a bezodkladným úkolem, bez jehož splnění prostě nelze odjet! Největší stresy probíhají v sezoně. Třeba se musí ještě něco sklidit, „aby to do Prahy dojelo čerstvé“. Jindy se naopak na poslední chvíli vysazují byliny, ale také se současně odstraňuje všudepřítomný plevel „musí to tu přece být hezké, až přijedeme příště.“ Jednou už jsem měl ruce na klice a z hrůzou si všimnu, jak má žena odbíhá s kýblem v ruce na zahradu, protože „v Praze nutně potřebujeme mít zásoby kompostu“. V zimě bývají mé vyhlídky na časný odjezd přece jen nadějnější. Ale i tehdy je na poslední chvíli co dohánět. Třeba cestou k autu honem cosi donatřít, „aby to do příště zaschlo“. Naposledy přišla s požadavkem, že ještě musíme „natočit to video“. Ano, říkala mi o tom už dříve, ale já se ve své bláhovosti domníval, že na to zapomněla. Chyba, nezapomněla! A tak jsme na zahradě pod smrkem inscenovali veselou scénku, kde ona byla scénáristou, režisérem i kameramanem v jedné osobě. Já pak nedobrovolným hercem. S výsledkem byla spokojena již po pátém pokusu. Měla z toho docela nervy, že se vzepřu, ale já ji mám tak rád, že bych to zvládl desetkrát nebo i vícekrát.
Pak jsme konečně mohli v klidu odjet. K odjezdovému rekordu jsme se ani nepřiblížili – ten jsme kdysi stanovili na 22.40 hodin.
Leden 2026