Jeden podzimní den

Když nastane podzim, táhne mě to na sever. Tedy, ne snad do ledových krajin, ale do českosaského pomezí. Díky nesmírné členitosti a přírodním krásám se této krajině přezdívá Českosaské Švýcarsko. Většinou jedu vlakem do Děčína a pak se vydám na kole podél Labe do Saska. Byl jsem tam mnohokrát a navštívil jsem i opakovaně řadu atraktivních míst. Vystoupal jsem postupně na místní skalnaté vrcholy (bez kola, samozřejmě), takže mi mnoho prvovýstupů už nezbývá. Tentokrát jsem zdolal Kaiserkrone, hned za hranicemi. Pak jsem v Bad Schandau přejel na pravý břeh a proti proudu dojel do Hřenska. Zde mě čekala druhá část plánované trasy. Vydal jsem se podél řeky Kamenice směrem na východ. Zajímalo mě mimo jiné, jak vypadá tato krajina tři roky po velkém požáru.

Je zvláštní. Místo hustých lesních porostů trčí k obloze zbytky ohořelých jehličnanů a mezi nimi bílé kmeny mrtvých bříz. V podrostu už raší jejich nové následovnice. Skály jsou vesměs zcela obnažené, takže působí daleko monumentálněji, než dříve. Člověka se zmocňuje kacířská myšlenka, že je to vlastně dobře… Největší překvapení na mě ale čekalo za jednou zatáčkou, protože od silnice je teď vidět Pravčická brána. Fakt bomba! Přes Vysokou Lípu jsem dojel do Jetřichovic, které mám zapsané ve svém srdci již od roku 1961, kdy jsme tam pobývali právě v říjnu na škole v přírodě. Tehdy jsem poprvé mohl intenzivně vnímat podzimní krajinnou nádheru, jinak jsme byli každoročně „zavřeni“ v Praze. Jistěže i různé městské partie se na podzim zabarvují, ale s Českým Švýcarskem se to nedá srovnat.

Jak jsem jel a občas zastavoval, vnímal jsem intenzivně čarokrásnou nádheru kolem sebe, všechny ty barvy a tvary, osvětlované sluncem a zas na chvíli ztemnělé, pokud připlul osamělý mrak. V tu chvíli mě ovládla neodbytná myšlenka: kolik takových krásných podzimních dnů ještě zažiji. Já si svůj další vývoj neplánuji, bylo by to pošetilé v mém pokročilém věku. Tedy – ano, lpím na životě a chtěl bych tady být co nejdéle, přitom je mi ale jasné, že o tom nerozhoduji. Ostatně, všechno má svůj začátek i konec a ten je neodvratný pro všechny.

Když jsme se před pětačtyřiceti lety přistěhovali do naší bytovky na Střížkově, postupně jsem se seznámil se všemi obyvateli. Řečnická otázka: kam se valná většina z nich poděla…? Obdobně v Mejtě, kam jsem jezdíval od dětských let a prožil tam všechny svoje školní prázdniny až do patnácti. Dodnes dokážu vyjmenovat a vzpomenout na všechny sousedy v okolí - mimo jiné i proto, že jsem na Velikonoce musel obcházet všechna stavení a vyšlehávat přitom selky. Byla to pro mě tehdy činnost neradostná až potupná, ale příbuzní trvali na dodržování tradic, tak jsem musel poslechnout. Všichni ti lidé jsou dávno pryč, dnes znám jménem jen pár úplně nejbližších sousedů a již po několika desítkách metrů od domu se absolutně nechytám.

Ano, uvědomuji si, že jsme zde jen na návštěvě. V mládí si člověk nepřipouští definitivní konec, i když může nastat. Ale v pokročilém věku je to myšlenka už stále přítomná. Nedávno se mě zeptal jeden známý, co v životě ještě plánuji. Pošetilec – mladý! Ještě si nic neuvědomuje. Já už nic velkého ani nového začínat nepotřebuji, budu jen tak „splývat“ a těšit se z radostí, které mi život tak štědře poskytuje. Na to nemusím cestovat do vzdálených destinací – velkou nádheru mám všude kolem sebe. Takže: doufám, že „na sever“ příští podzim opět zajedu a pak snad i v dalších letech (?), pokud budu mít zdraví a sílu.

Říjen 2025